Nastal den D 30. 7. 2016 a vyrazili jsme vlakem směr Železná Ruda, zastávka Brčálník a odtud přes šumavská blata kolem močálů stezkou do penzionu Rudolfovna. Samozřejmě tomuto výletu předcházelo dvoudenní balení a přípravy všeho potřebného na turistický pobyt na Šumavě. První den nás dorazilo se strejdou Michalem 5 kluků a za námi dojela i teta Janička Buriánková, která si tento pobyt s dětmi z DD opět nenechala ujít. V neděli ráno jsme se po snídani všichni pěšky vypravili na Železnorudské slavnosti kde si děti dostatečně vyhrály na dětském hřišti, ale odpoledne se zkazilo počasí a začalo pršet, a tak jsme se přesunuli všichni do jídelny a začali tvořit přáníčka s pozdravy pro naše milé lidi, třeba tety, které jsme chtěli obdarovat až přijedeme. V odpoledních hodinách v dešti přijela teta Jitka z kanceláře DD a dorazila s dcerkou Klárkou, kterou všichni známe a stala se tak jedinou dívčí ozdobou mezi kluky. Po večeři, když přestalo pršet, jsme se ještě vypravili na podvečerní pětikilometrovou procházku po okolí. Viděli jsme starou elektrárnu, kterou pohání voda vytékající s Černého jezera, a cestou kolem mokřin jsme došli zpět do našeho penzionu. V pondělí 1. 8. jsme se všichni vypravili pěšky na výlet do Železné Rudy a hlavním cílem bylo koupit Kájovi nové boty, které se mu v dešti včera rozpadly. Děti si daly zmrzlinu a stihli jsme zpět vlak v 11.15 do zastávky Špičák-Brčálník a pak pěšky asi ještě 2 km domů. Ze zbytků od snídaně jsme mezi chleba nadělali svačiny na odpoledne a vyrazili na autobus na Špičácké sedlo. Autobusem zelených linek jsme dojeli do Nové Hůrky a odtud jsme šli 5 km k jezeru Laka. Je ze šumavských jezer nejmenší, ale nejvýše položené. Pobyt u jezera si děti zpestřily svačinami a suchý zbylý chléb naházely kachničkám, kterých tam bylo celé hejno. Zpět jsme šli jinou stranou a cestou jsme si natrhali spoustu výborných borůvek – děti se vrátily ten den zpět poznamenány fialovou barvou všude, kde se dalo. Zpátky do Nových Hůrek – Prášil jsme došli brzy, tak jsme si ještě stihli dát v nedalekém penzionu Kofolu a dospěláci kafíčko. Zeleným autobusem jsme se opět vrátili zpět na Špič.sedlo a pak pěšky domů na večeři. Ten den jsme měli v nohách 25 km. V úterý ráno 2. 8. jsme se pěšky vypravili k Černému jezeru a odpoledne k jezeru Čertovu, kde prý mladá dívčina lstí vyhnala čerta, který po ní toužil, ona mu však uvázala na ocas ohromný balvan, kterým vyryl díru pro jezero, když utíkal. Celou cestu i domů prší a prší, většina dětí má mokré nohy a mikiny. Prostě jsme došli do Rudolfovny jako zmoklé slípky a rovnou převléknout do suchého a malé děti hned do sprchy. V jídelně na nás čekalo překvapení, na talířích byly pro nás nachystány bavorské vdolečky. Děti se o ně skoro popraly a pak se ještě docpaly namazaným chlebem s paštikou a zbylého salámu od snídaně. Takže dopoledne jsme ušli 14 km, odpoledne 12 km, celkem tedy v nohách 25 km. Děti šly po večerce příjemně unaveny spát, je půl jedenácté večer a zase prší!
Ve středu 3. 8. ráno plánujeme výlet na Poledník s celodenní svačinou místo dobrého oběda, jde s námi i bráška Janičky Martin se svým synkem Míšou. Do batohů balíme svačiny, pití a v 10 hodin vyrážíme na Špičácké sedlo, ještě, že se počasí umoudřilo. Autobusem jsme dojeli na zastávku Prášily-Slunečná a vyrazili na celodenní túru směr Poledník. Počasí bylo příjemně pod mrakem a my jsme zdolávali kilometry do náročného kopce. Po trase jsme dali svačinku, trhali borůvky do pusy a mlsali sladkosti z kapes batohů k doplnění energie. Svah před Poledníkem se proměňoval v měsíční krajinu – co nezničil kůrovec, to zničil vichr, který skoro každé tři roky krutě devastuje vrcholy Šumavy. Ze stromů zůstaly jen trčící torza a vypadaly strašidelně. Konečně jsme dorazili k Poledníku – rozhledně. Byla to vlastně dřívější strážná vojenská rota na ochranu státních hranic. Dnes slouží k turistickým účelům jako odpočinková a občerstvovací základna. V budově jsou 2 expozice, přírodovědná a vojenská, to je hlavně památka na dřívější politické poměry naší země – neprodyšně střežená státní hranice zdí z ostnatých drátů s elektřinou. Výhled byl skvělý po celé okolní krajině. Všichni jsme se občerstvili, tety a strejdové si dali kafíčko a malé pivko za odměnu a děti podle chuti, co zbylo v batůžku, nebo si něco koupily. Cesta zpět byla z kopce a vcelku rychlá. Napásli jsme se všichni zase borůvkami, kterých nás Šumava letos obdarovávala plnými hrstmi a vraceli jsme se na zastávku do Slunečné. Strejda Michal nás pochválil, že jsme skvělá turistická parta a že by si s námi troufnul i na delší pobyt a delší túry. Autobusem jsme dojeli zpět na sedlo za Špičákem a hurá pěšky 2,5 km domů. Dnes za námi přijel poslední člen výpravy Tomáš Hladík, který se vrátil z Prahy, kde nacvičoval na soustředění k soutěži Hejbejte se s Hankou Kynychovou. Večeře byla výborná – čekala na nás skvělá frankfurtská polévka a omáčka s rýží. Poté jsme se šli všichni osprchovat a upravit a měli jsme znovu sraz v jídelně asi po hodině. Strejda Michal nám nechal koupit a dovézt od kuchařky výbornou zmrzlinu z Německa. Moc jsme si na ní pochutnali a všichni jsme popřáli dodatečně Tomášovi k jeho desátým narozeninám. Pak strejda Martin, který za námi přijel zapojil dětem na pokoji počítač s pohádkovým filmem, kde se všichni dívaly a prodloužila se jim večerka do jedenácté noční hodiny. Ve čtvrtek ráno 4. 8. – krásné ráno. Po snídani byla výprava na Špičácké sedlo, kde na nás čekali přátelé strejdy Michala, kteří spolu tvoří partu lidí, která společně chodí na náročnější výšlapy. Přivítali jsme se, oni dětem předali sladkosti a pochutiny a společně jsme se vydali směrem na Pancíř. Tam jsme ale nedošli, protože cílem tohoto výletu bylo, podívat se k pramenu řeky Úhlavy. Bylo to moc hezké a magické místo, ochutnali jsme vytékající vodu hrníčkem a po fotodokumentaci jsme se vydali krásnou procházkou zpět do Rudolfovny. Předtím jsme se na Špičáckém sedle rozloučili s hosty a hurá na oběd. Byl opět skvělý – rýžová polévka a těstovinový salát, který byl osvěžující a výborně ochucený. Po obědě jsme přehodnotili plány na odpoledne. Protože podle předpovědi počasí, mělo druhý den pršet a ochladit se, rozhodli jsme se konečně pro tu slibovanou jízdu lanovkou. Po krátkém poledním klidu jsme opět nadělali svačiny z toho, co zbylo od snídaně a vyrazili na odpolední túru. Ze Špičáckého sedla jsme sešli do sportovního areálu Špičák. Po zakoupení jízdenek jsme si rozdělili děti k dospělým po čtyřech a nasedli na lanovku. Jízdu jsme si moc užívali a na vrcholu kopce Špičák jsme delší dobu pobyli. Všichni jsme se šli podívat na rozhlednu, která tam stojí třetím rokem a byl z ní úžasný rozhled po okolí. Strejda Michal nám ukazoval okolní nejvyšší hory, třeba i rozhlednu na Poledníku, Čertovo jezero, kde jsme byli, vodní nádrž u Nýrska a další zajímavosti. Po občerstvení pod rozhlednou, kde si děti užily i různé hrací prvky, jsme putovali dál. Vydali jsme se letní cestou zadem ze Špičáku, kde je chráněná oblast různých živočichů a nesmí se scházet z vyznačených cest. Po cestě bylo zase hodně borůvek, tak jsme trhali rovnou do pusy. Došli jsme k rozvodí Labe a Dunaje v nadm.výšce 1165 m. Je to střed místa, kde vodní toky směrem k Čertovu jezeru náleží do povodí Dunaje – úmoří Černého moře. Směr toků k Černému jezeru naopak náleží do povodí Vltavy a Labe a je tedy součástí úmoří Severního moře. Došli jsme tedy obvyklou cestou zpět do Rudolfovny a hurá na večeři. Ten den byl krásně vydařený. Bohužel poslední slunečný, ani se nám nechtělo věřit, že v pátek se má tolik ochladit a pršet. Ten den byla večerka také prodloužená a děti se dívaly na jiné pohádkové filmy. Dospělí si taky prima popovídali a o půlnoci hurá na kutě.V pátek 5. 8. taktéž nás vítal déšť. Strejda Martin se rozhodl , že pojedou se svým synem s Míšou už domů do Prahy. Jelikož je to po cestě přes Staňkov, rozhodla se i teta Jitka s Klárkou, že už odjedou s nimi. Nastalo loučení a přislíbení dalšího společného pobytu i příští rok. Pobrali do auta všechny špinavé a nepotřebné věci dětí, aby měli v sobotu lehčí batohy na cestu vlakem domů. Všechno jsme tedy poslali do Dětského domova, kde to teta Jitka předala k tetám k vyprání. My, co jsme zůstali, tak jsme hráli to dopoledne různé hry a deštivé dopoledne uplynulo k obědu. Odpoledne po obědě jsme se vydali vlakem do zastávky Alžbětín. Je to historická nádražní budova na pomezí dvou států. Z jedné strany je nádraží české a z druhé strany je nádraží německé – „nádraží eisenštejnské“ založené státní smlouvou roku 1873 mezi rakouským císařem a bavorským královstvím. Vše jsme si prohlédli, občerstvili jsme se a vydali se zpět „domů“. Po večeři jsme se uložili k poslednímu spánku na Rudolfovně. V sobotu ráno byly opět dešťové přeháňky. Po snídani přijel autem manžel Janičky, strejda Pepa. Vydali jsme se po okolí do lesů a nasbírali 2 košíky hub, abychom si užili houbaření. Dopoledne uplynulo a po obědě nastalo definitivní balení. Teta Janička s Pepou se s námi rozloučili a museli už odjet za naplánovanými příbuzenskými povinnostmi na plánovanou oslavu. Loučení bylo dlouhé a slíbili jsme si, že příští rok se pokusíme o stejnou pobytovou akci na Šumavě. Nikomu z nás se odjet nechtělo, ale nic netrvá věčně. Po obědě jsme se rozloučili s majiteli penzionu Rudolfovna, poděkovali za všechno, co pro nás udělali, hlavně tetě kuchařce Jitce, za výbornou stravu. Pak už batohy na záda a poslední túra na vlakovou zastávku. Tady vlastně připomínám, že byl pověřen Jakub, aby denně sčítal nachozené kilometry a celkem jich tedy bylo 125. Cesta vlakem uběhla rychle, v Plzni jsme přestoupili na náš vlak směr Domažlice a blížíme se k našemu Domovu ve Staňkově. Budeme ještě dlouho vzpomínat na krásné zážitky, putováním po nádherné Šumavě. Za tento pobyt děkujeme organizaci Skřivánek s.r.o. z Prahy, která nám na něj poskytla finanční dar. Díky!